Jak se hubne v Číně

 

Každý z nás má nějakou tu achillovu patu a také nějakou zálibu. Já mám svoje výrazné pozadí, a tak se většinu svého života věnuji výzkumu, jak být delší než širší.

Abych řekla pravdu, tak mi to nikdy moc nešlo, a tak mi od deseti let všichni zpříjemňovali život poznámkami. Paní doktorka mě preventivně jako jedinou ze třídy poslala na cvičení pro otylé a místo, aby mi dali něco na růst, tak se mi smáli, že jsem malá a široká. A tak se mi to uhnízdilo v podvědomí a ať jsem vyzkoušela cokoli, vždycky to mělo stejný efekt. Tělo sice zareagovalo, zhublo, ale pak se zase obrnilo.

Po všech těch letech jsem se s tím už smířila. Kvůli zádům jsem občas i cvičila, ač nejsem sportovec, ale zatím se hýbu. Miluji procházky a záměrně nemám řidičák. Jenomže mě nebaví takové ty sporty, co bych možná měla, ale nedonutím se. Nejspíš chápete, o čem je řeč, že? Zato jsem se soustředila na všechny možné publikace o detoxikaci a zdravé výživě, o tom, jak se správně hubne a utratila za to spoustu peněz. Jednotlivé metody jsem porovnávala a z každé příručky mi vyšla maximálně jedna nebo dvě smysluplná informace nebo novinka.

Mám spoustu různých příruček a inspirace, ale většinou to byly vyhozené peníze. Prostudovala jsem i doporučení čínské kuchyně a ajurvédy. Stejně platí, že by člověk měl své stravování ovlivňovat každý den a vybírat to pravé. Žádná dlouhodobá omezení a odepírání, žádné násilí. To je ta nejhorší cesta. Mizí radost ze života a přichází trauma.

Ale Číňané rozdělují tělesnou konstituci do čtyř typů a vnímají stravování jinak než my. Podle jejich systému se kila drží tam, kde je moc vody. Organismus, který zadržuje vodu, drží i kila. Oni to sice vysvětlují trochu jinak, ale princip je právě v tom. A tak se má dodávat do organismu oheň (potraviny, které zahřívají) a zároveň se voda musí vysušit. Asi jako při záplavách. Oheň dodá třeba zázvor, skořice, pórek, cibule, pažitka, česnek, pálivá paprička nebo křen. Může to být i pálivé koření, třeba chilli. K odvodnění je dobrý celer, petržel, řapíkatý celer a fazole mungo.

Čínské jídlo má správně obsahovat všechny chutě. Měly by tam být potraviny poskládané tak, aby byl celek harmonický. Jenomže my tady jíme trochu jinou kuchyni a také jinou přípravu. Pečeme, vaříme, dusíme dlouho, zatímco v čínské kuchyni se vše připravuje krátce a jí polosyrové (tedy kromě masa). Myslím si, že naše kuchyně jistě nemá konkurenci v přípravě polévek, protože poctivý vývar nenahradí nic. Ale zeleninu stačí vážně jenom orestovat do poloměkka, zdá se mi chutnější. Kdo nemá rád ty východní omáčky a ingredience, ten to přece nemusí. Bylinky a koření dokážou udělat zázraky, přitom se z každé kuchyně dá převzít něco vhodného.

Pro inspiraci přidávám recept na lehčí jídlo, které by mělo pomoci při odvodňování. Mně to chutná a manželovi bych stejně nedala. Zkouším a doufám, že na ten nejlepší způsob hubnutí přijdu ještě v tomto životě.

Fazole mungo uvařím doměkka. Pak si na pánvičce osmahnu na olivovém oleji cibulku do poloměkka, přidám nakrájenou salátovou okurku nebo cuketu, pórek a řapíkatý celer. Posypu trochu kořením podle chuti a trochu osolím. Do osmahnuté zeleniny si přidám uvařené fazole. Chci-li s masem, tak se zeleninou osmahnu i nakrájený krůtí nebo kuřecí řízek (krůtí maso já ráda a hodí se mi ke krevní skupině). Mám-li chuť na rajčata, přidám trochu protlaku nebo kečup (já vím, že za ten to schytám, ale na něm prostě ujíždím). Tahle směs se hodí i k obědu i k večeři. Zasytí, dodá energii a není po ní chuť na sladké. O tom, že jsou obiloviny a luštěniny dobré k tomu, aby tělo nemlsalo, zase psali v ajurvédě, ale ta je na mě je zatím složitá.

 

Nerozum a cit

 

„Proč?“ ptala se sama sebe už poněkolikáté. „Proč pořád útočí? Proč mi nedá jednou provždy pokoj?“

Jednou se jí zjevil zčista jasna jako sen a od té doby bojovala vnitřní boj, se kterým si nevěděla rady. Jejich vztah se vyvíjel jen pomalu a došel do určitého stadia, kdy po něm začala nutkavě toužit. Vídali se sice jenom občas, oba se nechtěli svých setkání vzdát, ale od chvíle, kdy zjistil, že je vdaná, jako by zkameněl a zůstal přísně v mezích kamarádství. Toužila po něm. Jediné, co je fyzicky spojovalo, byly horké polibky, kterým nedokázal odolat. Ale pokaždé, kdy se zdálo, že přijde něco víc, zarazil se a řekl: „Ne, to nemůžeme. Rozveď se a vezmi si mě.“ Pokaždé se zarazila a nevěděla, co s tím dál. Je těžké tělu poručit, je těžké uspat probuzený cit. Začala tedy zvažovat svá pro a proti s nadějí, že po zvážení se odváží k nějakému rozhodnutí.

Manželství jí připadalo dlouhé. Ačkoli byla spokojená, byly chvíle, kdy by nejraději opustila dosavadní život a začala žít nový. Nesplněné touhy z mládí, nenaplněná očekávání. Na druhou stranu zážitky, o kterých se ani neodvážila snít a zabezpečení, které jí dovolovalo realizovat svoje představy a plány. Až na ty, které neplánovala a nebyly součástí její fantazie. Původní představy zahrnovaly jenom šťastné rodinné okamžiky, neobsahovaly všední chvíle samoty, kdy čeká se studenou večeří a opravuje domácí úkoly svých ratolestí. Na tísnivý pocit, který jí obtěžoval ve všední den i o víkendu, si celá léta nezvykla. Ani na usínání s rozsvícenou lampičkou a prázdnou postelí vedle sebe. Jediné, co ji uspokojovalo, byl pohled na šťastné spící obličeje dětí.

Zvažovat pro a proti není nikdy jednoduché, daleko těžší je se rozhodnout. Nejde jen poměřovat výhody a nevýhody vztahu, plusy a mínusy dvou rivalů, ve hře je spousta dalších okolností, dalších možností řešení. Anebo je to naopak neřešitelné, ať se rozhodneme jakkoli. Na obou miskách zbude jen spousta trápení, tak proč se zbytečně trápit rozhodováním?

„Proč? Proč zrovna já?“ pomyslela si a přivřela víčka. Večer pokročil a k rozhodnutí stejně nedospěla, jako tisíckrát předtím a kolikrát potom. Tak radikální řez vyžaduje hodně odvahy a hodně slz a ona nechtěla být ubrečená. Děti klidně oddychovaly, kocour se uvelebil nedaleko v křesle a pomalu se přikrádal blažený spánek. Aspoň na chvíli přicházelo sladké vysvobození.

 

Babí léto


Obraz, který se odrážel v zrcadle, nebyl laskavý. Na skráních šediny, na čele a kolem očí vrásky, povadlá ústa a úplně cizí výraz ve tváři.

Vypadám příšerně, pomyslela si a přemýšlela, co s tím udělá. Poslední období nebylo přívětivé, neměla moc času dívat se na sebe do zrcadla a hýčkat svojí tvář tak jako dřív. Skončilo bezstarostné období a začala nová etapa života, o které zatím váhala, kam jí zařadit. Věděla, že to jednou přijde, ale kdo by na to pomyslel? Žijeme den za dnem a řešíme jen aktuální problémy. Proč si přidělávat vrásky něčím, co nás čeká bůhví kdy? Jenomže bůhví kdy už dávno zaklepalo na dveře.

„Odcházím,“ řekl jí jednou ráno a pak si vzal zavazadlo. Ani se nezeptala proč. Nechtěla se tím zabývat, stejně už měli dávno všechno vyřešené. O tom, že má někde jinou, ani nepřemýšlela. Věděla to jistě. Choval se podivně a dobří přátelé se postarali o to, aby nežila v nevědomosti. Přátelé s nimi nežili, nemohli tušit, že city ochladly a že jeho avantýry trpěla už dlouho na to, aby se tím trápila.

„Bohužel musíme snížit stavy, už s vámi nepočítáme!“ Toho se obávala víc. Jediná jistota, kterou kdy měla, byla ona sama. Na muže dávno nespoléhala a postavila se na vlastní nohy. Tak jedna starost navíc, jenomže koho by zajímaly osobní problémy? Nezbývá, než se smířit s tím, co je.

„Mami, stěhuji se na Moravu.“ Opora, s kterou počítala, nevydržela. No, ale co? Máme přece sociální sítě a dovolenou. Čas od času si zavoláme a uvidíme se.

Na jednu trochu dost. Pár radikálních změn s psychikou zacvičilo a ta se odrazila ve tváři. Zbývá jen vyřešit maličkosti, hledání zaměstnání, úřad práce, domluvit se s partnerem o majetku a pak si užívat nabytou svobodu. Poradí si s ní? Těšit se nebo se obávat?

Jak ráda by hned znala odpověď. Jak jednoduché bylo vykročit do neznáma ve dvaceti! Bez trápení a přemýšlení, co bude, bez obav z nepříjemností. S vysněnou oporou, vydobytou láskou, jen s holým zadkem vstříc budoucnosti. Kolik té budoucnosti teď ještě bude? A kolik opory a lásek? Těch letních lásek bylo dost, jen o lásce babího léta neměla konkrétní představu. Její babí léto však teprve začínalo.

Bezinkový sirup nebo likér

Léto kvapem běží a letošní sucho úrodě moc neprospívá. Ani se nenadějeme a bude zralý černý bez. Proto přidává recept na výborný sirup, který se na zimu hodí.

Já vím, zavařovat se nikomu nechce. V dnešní době koupíme všelijaké sirupy, šťávy, džusy, limonády. Jenomže doma je doma, zpracování je zajisté šetrnější, přesně víte, co se s nápojem dělo a taky do výsledku můžete vložit svojí pozitivní energii a lásku.

Když si koupím anonymní krabici s džusem, nejen, že nevím, kolik éček tam kdo dal, ale ani jak se u toho tvářil, či zda nemyslel zrovna na něco negativního. Zatímco u domácí šťávičky strávím pěkný den a pak si na ní pochutnávám ještě kdovíjak dlouho. Pevně věřím, že je v ní pak více Céčka, než éček, i když jistá si tím, samozřejmě, nejsem. Jisté je jen to, že nápoj s bezinkovým sirupem i štamprlička chutnají výborně a neurazí ani návštěvu. Chcete-li to vyzkoušet, můžete se realizovat se mnou.

Budete potřebovat zavařovací hrnec na šťávu nebo odšťavňovač. Já používám hrnec, šťávu získám teplou cestou. To je sice k vitamínům méně šetrné, ale i tak, myslím, zbydou. V odšťavňovači by byla šťáva získána za syrova, avšak její konzistence bude hustší a možná by to chtělo přecedit. Pro získání základu se dají použít obě cesty.

Celé plody i se šťopkou dám do hrnce, zatopím pod kotlíkem a kuličky odpařím. V horní vrstvě zbyde odpad, v mezivrstvě šťáva, kterou zcedím. Ve stejném hrnci zavařuji také sklenice, a tak se investice do hrnce vyplatí. Šťávu nechám pořádně vykapat, nejlépe do druhého dne, kdy ji stočím a přeliji pomocí měřidla (například půllitru) do jiné nádoby. Pak začínám přidávat ingredience na ochucení.

Takže i vy pečlivě odměřujte, ať víte, kolik čeho přidat, a taky hlídejte, aby vám šťáva z hrnce nevytekla, až přidáte cukr. Poměr cukru je 1,7 kg na 1 litr šťávy. Cukr se rozpustí a šťávu necháme přejít varem, když se do ní ještě přidá na ochucení na 1 litr přibližně 1,5 g kyseliny citrónové. Raději méně, přidat se dá, ale ubírá se těžko. Pomocí kyseliny šťáva dostane tu správnou chuť a zároveň se konzervuje.

Při bublání se na povrchu tvoří pěna, vařte raději pozvolna a opravdu nechte jenom přejít varem. Případné nečistoty odstraňte. Pak se šťáva nechá vystydnout a naplní se do vhodných skleněných nádob.

Sama mám zkušenost, že hotový sirup před varem ještě trochu naředím, aby nebyl příliš hustý. Chci-li přidat trochu lihoviny a udělat si sladké likérové lepidlo, tak oddělím část šťávy a přiliji vodu a pak trochu vodky, rumu nebo slivovice. Ne moc, ale samozřejmě nechám na vás, podle chuti. Alkohol rovněž konzervuje a takový likér je výborným lékem při nachlazení. Černý bez je bezva bylinka, čistí tělo a pomáhá. Troška alkoholu podle čínské medicíny zahřívá, takže všeho s mírou a pro svoje zdraví uděláte z mála moc.

Na závěr jednu malou radu od mojí babičky: do každé lahve se sirupem nalijte navrch lžičku lihoviny proti plísni. Nevím, jestli to má vážně tyto účinky, ale mě šťáva neplesniví.

Honej, móc honej

Je spousta věcí, které stojí za to zaznamenat do kroniky života. Třeba proto, abychom si mohli uvědomit, zda byla nějaká událost chyba nebo ne. A když se ukáže, že to bylo pozitivní, tak se tomu aspoň zasmějeme.

Jednou z otázek vhodných k diskusi na téma výchovného působení rodičů je přizvání nebesko-pekelné pomoci, kdy můžeme jednou za rok svěřit výchovu nadpozemským bytostem. Stačí pozvat Mikuláše, čerta nebo anděla, záleží na aktuální potřebě.

Z vlastního dětství si pamatuji, že k nám chodívala většinou dvojice, andělů byl jaksi nedostatek nebo naše chování nezasluhovalo jeho pozornosti, ale až na jednu výjimku, kdy dvojici sehráli sousedé v divadelních kostýmech a oba vypadali hodně zuřivě, si na výskyt nadpozemských vychovatelů moc nepamatuji. Máma nás asi trochu šetřila, naštěstí, takže žádné trauma. Za všechny si to v naší rodině odnesl nejvíc brácha, kterému jsme rády s kamarádem (díky M. Davide za nezištnou pomoc) představení sehrály. Jemu převažovali čerti.

Když se schylovalo k době, kdy jsem měla rozhodnout o pozvání nadpozemských bytostí do svojí výchovy, nechala jsem to raději dětské fantazii a za okno vystavila punčochu. Zdálo se mi to dost drsné. Abych dceru neošidila, chodily jsme na mikulášské besídky a cestou domů se pokaždé nějaký Mikuláš s čerty našel. Dcera to měla ráda a snad jí z dětství žádné trauma nezůstalo, i když někdy měla v balíčku i uhlí.

Letos jsem si nenechala ujít premiéru, kdy vstoupil čert do života našemu juniorovi. Návštěvu čekali s napětím především rodiče, protože vysvětlit dvouletému prckovi, co je to čert, jde těžko. Trochu ho to děsí, trochu zajímá, řeší jestli „nebát nebo bát“ a tak byl nakonec zvolen kompromis: čert přinese prskavku a zabouchá. Čekání bylo dlouhé, malý dostal hlad a když jsme na něj u večeře koukali tři dospělí, znejistěl. „Tak kde je ten čert?“ máma se chvílemi nechala strhnout atmosférou a přihodila do kotle.  Buch buch buch, ozvaly se rány. Odložil lžíci, bylo po večeři.

Tradiční komická scénka, kterou tatínci a maminky častokrát sehrávají na dokreslení večera, přišla. Tatínek se díval, kde je čert a dvakrát sám strachy přibouchl dveře, jak se bál. Jeho syn se kupodivu smál a pak dostal pozlátko, dáreček. Byl z toho upřímně nadšený. Několik dnů pak vyprávěl, jak čert udělal buch buch buch a pak ještě ty ty ty, to už byl ale výmysl.

Uplynuly vánoce, další zážitky překryly i čerta, člověk by si myslil, že na to mrňous dávno zapomněl, jako to kluci dělávají, prožijí pět minut strachu a pak zas celý rok klid. Dny plynuly a v noci se vyvíjel scénář jako doposud. Večer brzké usnutí, v noci přesun do postýlky k mamince, tak jako to dělávala i ona se svou maminkou. A pak to zničehonic přišlo: sotva znovu zabral, tatínek se nešťastně otočil a zachrápnul. V mžiku se vedle rozsvítily oči, malý si pohotově sedl a řekl: „Čert! Honej, móc honej kluk!“

 

Však ty se vrátíš

 Možná se ti dnešek zdál výjimečný, možná to byl jenom všední den. Kdo se v tom má vlastně vyznat?

Chtěla jsem ti toho tolik říct ...

... a tys to celé pokazil!

Mohl jsi znovu slyšet, jaký jsi úžasný,

tys mě najednou zarazil.

Pořád jsi říkal něco podivného,

chceš teď prý s jinou žít...

 

A co to vlastně mělo být?

Vždyť jsme si lásku spolu slíbili,

měl jsi mě radši políbit

a pak bysme si to zas spolu užili.

Proč tahle divná cizí tvář a ta nechutná scéna?

Proč najednou ta slova podivná?

 

Však ty se vrátíš.

Už mockrát se to stalo,

mluvil jsi jako pomatený

a pak se ti to zas v hlavě urovnalo.

Vrátil ses, dělal dál jako že nic,

jako že vlastně to nic není.

 

Však ty se vrátíš.

Jak bys mohl žít bez mého pohlazení?

Tvrdá výchova

Někdy se mi stává, že mne zdejší diskutéři nazvou naivní osobou. Pominu-li, že se všechno, co je napsáno, nesmí bráti vážně, musím připustiti, že má tvrdá výchova mne již v útlém věku předurčila k tomu, abych zůstala naivní až do konce svých dnů.  

Za mých dívčích let se ještě na morálku hledělo, aspoň u nás doma ano. Navíc mne vychovávaly skoro samé ženy, sama ctnost, kam se podíváš. A to, co se ctností nazvat nedalo, bylo raději zapomenuto, abych neměla do života špatný příklad. Zrovna včera jsem zas narazila na knihy, dědictví po mojí babičce, která vždycky měla po ruce vhodnou literaturu, abych se nenudila. Čtení byla moje oblíbená záliba, kde jinde bych si měla vzít do života poučení, kde najít lepší příklady než v moudrých knihách? Ráda bych vám nyní ocitovala kousek z jednoho takového dílka, které tenkrát bylo určeno ženám pro čerpání moudra, zatímco dnes si namísto podobných studujeme nekonečnou řadu příruček na téma „jak porozumět mužům“, „jak mužům vyhovět či nevyhovět“, „jak vyfouknout kámošce lepšího milence“ a podobné braky. Literatura našich babiček měla úplně jiné kouzlo. Uvádím kousek z roku 1926.

„Je zcela prosté, jak tě přinutím, abys klidně obývala toto malé vězení.“

Otevřel prádelník a vylovil z něho dva řemeny. Zadíval se mrtvým a snad i trochu poníženým pohledem k své bývalé milence.

Postřehla nebezpečí. Vykřikla zděšeně a vrhla se pěstmi proti dveřím. Počala šíleně bušiti a volati o pomoc. Skokem byl u ní. Uchopil ji v pase a obrátil ji do středu místnosti tak prudce, že zmámena klesla na divan. Pak spoutal jí nohy, ale takovým způsobem, že mohla sice kráčeti, ale činiti jen velmi malé kroky. Vzal ji do náruče a přenesl ji do cely. Viděl, že pláče. Byly to slzy nevylíčitelné úzkosti. Nachýlil se nad ní. Snad čekala, že bude líbána, neboť tváře naplnil jí příšerný výraz děsu a odporu. Ale on řekl jen:

„Nebudu tě líbati.... Od tebe jediné nemá pro mne nyní ceny to, co je ukradeno nebo koupeno.“

Položil ji na slamník, na němž jí na zemi ustlal. Počal se svlékati a pravil: „Budeš-li něco potřebovat, probuď mne.“

Z románu ztracené existence, autora Sl. V. Jelínka – Sňatkový podvodník.

Jako ukázka to jistě k pochopení mé ztráty iluzí o mužích již v době puberty úplně stačí.

Prohledat tento blog

Archiv blogu